7. 3. 2022 / 

Aktuality

BYLI JSME NAPADENI OPILÝM HOSTEM KRÁTKODOBÉHO UBYTOVÁNÍ. NA DVEŘE JSME SI DALI CEDULI, ŽE HOSTÉ AIRBNB NEJSOU V NAŠEM DOMĚ VÍTÁNI

Broňa Sitár Baboráková,  předsedkyně Výboru proti vylidňování centra MČ P1, se ptá MUDr. Magdy Janíkové, své sousedky, obyvatelky Petrské čtvrti.

Děkuji, že ses nechala přemluvit na rozhovor, protože považuji za důležité, tyto informace šířit. Pamatuješ si na naše první setkání? Byla jsem tenkrát v bojovném nasazení. Byla to doba největšího boomu Airbnb u nás na dvoře, někdy kolem roku 2019. Já na vás tlačila s žádostmi o pomoc a spolupráci. Tenkrát to mezi námi skřípalo. Zdálo se, že jste nevnímali situaci stejně jako já, ale také jste měli malé dítě. Já se v podstatě dříve ve stejnou dobu chovala stejně, rodina pro mě byla středobodem zájmu a okolí jsem jen trpěla, měla jsem jiné starosti, a tak jsem jen zoufale „syčela“ z okna a nespala… 

Ano, taky už jsem vypozorovala, že v určité fázi vyčerpanosti “starousedlík” působí na nově příchozí jako šílenec a agitátor. Báli jsme se tvého nasazení. Chtěli jsme být objektivní. Neublížit nikomu, dohodnout se. My teď po letech máme v domě pronájmů prvního skutečného rezidenta, který na nás kouká stejně nedůvěřivě jako my tenkrát na tebe. Taky říká, že chce být objektivní, taky je na nás pomalý a nechce sekat hlavy medúze. Důvěra i nedůvěra vzniká pomalu a na základě zkušeností. 

Jak jste se vlastně vzali v Praze? Je to vzácné, že se pár nastěhuje do centra, kde chce zakořenit a založit rodinu. Co vás k tomu vedlo? 

Prahu jsem zbožňovala vždycky. Nevím, kde se ta láska přesně vzala. Jsem tady 23 let. Vyrostla jsem na vesnici v národním parku Podyjí. Praha je nejkrásnější město, které jsem kdy viděla. Dokonalé, barevné, inspirativní. Nikdy se neomrzí. Devět let jsem žila pod Vyšehradem, do práce jsem chodila po náplavce, koukala na Hrad, z práce na Vyšehrad. Neskutečná nádhera. Když se nám s manželem podařilo najít byt v Soukenické ulici, prošli jsme si dům a okolí parku Lannova, který má atmosféru Martových polí v Paříži. Bylo jasné, že tady chceme být. 

Popíšeš nám prosím nějak orientačně, kde bydlíš? Myslím, jak to u vás v domě vypadá?

V našem domě žijeme osmý rok. Je to dům bez stálých obyvatel. Od roku 2015 s námi zde nebydlí nikdo trvale. Skoro polovina bytů se pronajímá jednou společností ke krátkodobým párty pronájmům. Jsme sami s nároky na udržitelné bydlení a úplně mimo s nároky na pěkné bydlení.

Jak se to u vás v domě časem vyvíjelo? 

Koupili jsme byt po předsedovi SVJ. Prodával domov, kde vyrůstal, právě kvůli neshodám s provozovatelem Airbnb. Můj manžel byl zpočátku ve výboru SVJ a po několika letech dehonestace, lží a manipulací ze strany lidí z italské firmy, která dům koupila a nyní ho vlastní, vyhořel a odstoupil ze své funkce. Jakékoli naše snahy o vyřešení situace vedly jen k dalším útokům na naši lidskost. Firmou pověřená osoba předsednictvím SVJ všechny své nesrovnalosti nakonec „vyřešila“ nečekaným útěkem a zanecháním torza smluv, účetnictví domu a veškeré dokumentace v černém pytli v úklidové místnosti. Zničila průkazné materiály, nemáme účetní uzávěrky za mnoho let. Na její místo nastoupila jiná pověřená osoba ze stejné firmy, která mého muže obžalovala ze špatného chování ve výboru a nadále jej prezentuje jako viníka zlé situace v domě. Za selhání pověřené osoby nikdo nepřebral žádnou odpovědnost. Tento nový muž v roli předsedy SVJ a majitele správcovské firmy domu koná v zájmu majitelů firmy na krátkodobé ubytování. Často nás dělí jen hodiny od vypnutí vody. Padající fasádu jsme zafixovali po čtyřech letech urgencí, kdy ohrožovala všechny kolem, a stále je v havarijním stavu. Náš byt i dům byl mnohokrát vyplaven krátkodobě ubytovanými, dům bývá otevřený, krade se ve sklepech i na chodbách, poškozují naše vchodové dveře, zvonek… Celé roky na nás zvoní a chtějí servis. Zvoní ve dne v noci, kdykoli a s jakýmkoli požadavkem, který vnímají jako prioritní. Turisté i zaměstnanci firmy se k nám chovají podobně. V případě, že nevyhovíte, jste napadeni. Slovně, nebo teď už bohužel i fyzicky. 

Vím, kdo tam bydlel před vámi, byl to tátův dobrý kamarád. Změnil se váš pohled na věc? Všimla jsem si vaší cedule na dveřích…:)

Když jsem se nastěhovala do našeho domu, zvuk kufrů na dlažebních kostkách ve mně vyvolával pocit dovolené. Po sedmi letech a jednom fyzickém napadení, kdy jsme byli násilně probuzeni dalším nelidským řevem na ulici a zvuky řinčení rozbitého skla v domě a kdy pak do našeho bytu vpadl uprostřed noci opilý muž, který se sápal po mém manželovi… Nevím. Měli jsme být tak trpěliví k nevychovanosti a vandalismu páchaném denně v blízkosti našeho domova? Cedule na dveřích našeho bytu říká, že jsme byli napadeni opilým hostem Airbnb, že hosté Airbnb nejsou v našem domě vítáni. 

Magdo, prosím popíšeš svými slovy, co se u vás v domě tedy nedávno stalo?

Stalo se to na konci října loňského roku. Jako každý víkend se k nám do domu sjížděli hosté Airbnb. Skupiny mladých lidí byly obzvláště hlasité. Nereagovaly na prosby ztišení, nereagovaly na nic. Párty započala už při příjezdu. Domem proudily osoby zavážející apartmány velkým množstvím alkoholu. V průběhu večera se hlasitost hudby i křiku zvyšovala. Někdy před půlnocí jsme volali policii, protože přes dunění nešlo usnout. Než policie dorazila, dům postupně ztichl, nájemníci odešli pravděpodobně do barů. Hlídka odjela, aniž by cokoli zaznamenala, neboť dům byl už prázdný. Je mi vždy velmi trapně vůči policistům. Sama jsem jako lékař sloužila noční pohotovost a vím, jak je to těžké. Vážím si jejich práce a jsem jim za ni vděčná. Nerada někoho zatěžuji zbytečně a s tímto pocitem jsem šla spát. Kolem třetí hodiny ranní mě probudil nelidský řev na ulici. Ozývalo se důvěrně známé rozrážení vrat našeho domu, potom zvuk sypajícího se skla už v našem domě. Dupání a řev na chodbě před našim bytem. Měla jsem velký strach. Slyšela jsem, že manžel jde ke vchodovým dveřím a upozorňuje je, aby se ztišili. Jeden z těch mužů hrozně zakřičel, bylo slyšet divné zvuky a posouvání židle. Strašně jsem se vyděsila, protože bylo jasné, že ten muž je v našem bytě, židle stojí u dveří do ložnice. Vyskočila jsem z postele a běžela na chodbu. Můj muž mezitím vystrkal onoho muže z našeho bytu ven. Když už jsme stáli v bezpečí domova za zavřenými dveřmi, zjistili jsme, že manžel? má poraněný ret a oko, ale co bylo horší, ve dveřích ložnice stála naše malá dcerka, tiskla plyšáka a byla vyděšená. Agresora potom krotilo za hlasitého křiku několik policistů. Pravděpodobně byl pod vlivem drog. Nevěděl o sobě. Manžel byl do sedmi ráno na výslechu na policii a já se snažila utěšit dceru a sebe tím, že už se nemáme čeho bát. Ale jistá jsem si tím nebyla a nejsem. Nespali jsme. Vzali nám další noc, vzali nám pocit bezpečí v našem domově. Reakce zástupce pronajímající firmy a předsedy SVJ byla standardní – vyhlásil, že potížisté jsme my a máme se uklidnit. Výzvě ke svolání schůze SVJ, která od nás po útoku následovala a měla mimo ostatní problémy řešit bezpečnost v domě, do dnešních dní nevyhověl. Nikdo z majitelů firmy pro krátkodobé ubytování nepřebral odpovědnost za chování svých klientů. Nikdo z nich ani nevyjádřil prostou lidskou lítost z té události. Jejich jednání je nadále bez slitování.

Co tě na tom všem nejvíce trápí?
Že nevím, jak z toho ven. Že jsme si zvykli žít v pocitu permanentního ohrožení. Že se moje čtyřletá dcera bojí v našem bytě. 

Tohle je strašně smutné a je mi to moc líto. Absolutně ti rozumím, mluvíš mi z duše, jen se obávám, že je to jako „zlomená noha“. Dokud to někdo nezažije na vlastní kůži v tom měřítku co my, budeme lidem za blázny.  Co ve vaší situaci způsobilo to, že přišla pandemie? Lidé včetně úřadů mi říkají, že tu ten problém není. Nemohu se na ně zlobit, protože se situace na mnoha místech opravdu změnila. Ale je jaksi nepřenositelné, že u nás je to stále. A bylo to tu i přes nařízení vlády, když jsem po domech lítala s cizineckou policií.

V době pandemie se přeměnil kontinuální večírek na jednotlivé párty. Proměnilo se také spektrum podnájemníků. Byty pro Airbnb jsou takové luxusní velkokapacitní ubytovny. Nájemník tam nemá soukromí a je nucen pobývat s cizími lidmi. To není pochopitelně pro dlouhodobý pronájem atraktivní a přitahuje to specifickou skupinu lidí. Takže jsme měli několik měsíců v domě podivného muže, který chodil stále ve stejném oblečení. Chodil kouřit mnohokrát do hodiny na ulici a křičel tak, že se otáčeli strachy všichni kolem. Křičel i v domě, křičel ráno, křičel večer. Křičel tak zuřivě jak před ním celé velké party opilých. Křičel na svého imaginárního nepřítele. Šla z něj hrůza. Ubytovávací a správcovská firma nám opakovaně odpovídala, že máme být v klidu, že na kontrole nic neviděli, ani neslyšeli. Až v pandemické době se stalo to nejhorší, co by mě do té doby nenapadlo, že se může stát. Airbnb host nás napadl v našem vlastním bytě. Trvalý problém, pandemie nepandemie, je, že firma provozující krátkodobé ubytování nemá žádnou vůli opravovat dům. Tlačili pouze na rekonstrukci vnitřních prostor, ale dům je celkově v zoufalém technickém stavu, ale oni před tím zavírají oči. Fasáda ohrožovala okolní chodce mnoho let, než se podařilo přinutit je alespoň k havarijní sanaci, aby se nestalo nevratné neštěstí.

Co by se mělo dělat?

Dlouho mi trvalo se v problému vůbec zorientovat. Pochopit a přijmout situaci, že žijeme s lidmi, kterým nezáleží na budoucnosti společného domu, že nemá cenu ukazovat, vysvětlovat, ale začít se účinně bránit. V základu jsem se seznámila s možnostmi obrany ve smyslu platných zákonů. Jenže jedna věc je něco zjistit a druhá kýženého dosáhnout. Pro běžného smrtelníka je velmi obtížné podávat podněty k prošetření na úřady apod. Je to extrémně časově náročné, vyčerpávající. Být efektivní, pokud člověk chodí do práce, je skoro nemožné. S manželem se střídáme a já osobně jsem čas pro tato „řešení“ získala díky mateřské dovolené. Jsem přesvědčená o tom, že na ryze racionální platformě se problém vyřešit nedá. Příliš mnoho emocí se víří a i nejchytřejší intelektuál nebo obdivovaný vědec se po několika letech šikany ze strany Airbnb stane v emotivní diskuzi dezorientovaným polointeligentem, kterého lze lehce zdiskreditovat. Je to globální celospolečenská záležitost, běh na dlouhou trať. Takto teď žijeme, takto se k sobě chováme, takto se chováme k památkám, historii, naší kultuře. Je třeba o tom diskutovat. Líbí se nám to tak? Tohle chceme učit svoje děti? Odpověď na otázku, co by se mělo dělat, tedy pro mě zní: mělo by se o tom začít mluvit a podstupovat riziko iracionálních emočních výlevů bez ponižování jednotlivých mluvčích. A pak, až emoce opadnou do snesitelné hladiny racionální konverzace, zkusit vymyslet, jak dál.

Teď se zeptám v naší situaci trochu naivně, ale zajímá mě tvá reakce. Co si představuješ pod pojmem „právo na klidné bydlení“, což je oficiální pojem?

Moci žít svobodně a snažit se nezasahovat do svobod jiných. Respektovat a chránit se vzájemně. Respektovat vzájemně své soukromí, respektovat zákony České republiky, respektovat kulturní zvyklosti naší země, respektovat kulturní dědictví naší země. Domov je místo, kde člověk má načerpat síly, ne bojovat o přežití.

Co bys vzkázala těm, co ubytovávají v bytech?

Aby dorazili na víkend nebo na dva s otevřeným srdcem a myslí. Věřím, že nikdo nechce konat zlo. Když manžel vzal po jednom jednání výboru SVJ bývalou zástupkyni firmy s krátkodobým ubytováním do dvora, ukázal na okna našich sousedů v ostatních domech a řekl jí, že všem těmto lidem způsobuje svým chováním bolest, nedokázala tam stát ani pár minut, a to byla jinak ve svých protirezidentských rozhodnutích velmi militantní a odhodlaná žena. Málokdo je, doufám, tak vnitřně mrtvý, aby dokázal bděle a aktivně ubližovat jiným. 

Problém je, že ti lidé tady ani nebydlí, nejsou to majitelé bytů, jde jim jen o byznys, mají mnoho apartmánů, třeba i sto. Moc nevěřím tomu, že mají nějaké svědomí. V tom jsem se po těch pár letech snahy o dohodu utvrdila. Víš, že se soudíme s jedním ubytovatelem a že to není lehké. Zvažovali jste jít soudní cestou? Co pociťuješ, když ti tohle říkám?

Ano, také si myslím, že hlavní příčinou je, že majitelé bytů nejsou svědky svého konání. Informace mají zprostředkované, jsou jim účelově podávány tak, aby se vina rozptylovala. Systém je nastavený tak, aby se stěžovatel utahal sám. Airbnb se chová jako takový parazit, který ještě nepochopil, že svým konáním zabíjí svého hostitele. Pokud nezmění své chování a nezačne hostiteli něco nabízet ve smyslu symbiózy, zemře spolu s ním. Dlouhodobé stabilní vztahy musí být reciproční. Uvidíme. V soudech se nevyznám, ale jsem připravena využít všech dostupných prostředků k ochraně svého domova.

Často se setkávám s tím, že mi někdo do obličeje vpálí, abych se vystěhovala. Co máš na našem místě bydliště naopak ráda? Sama oceňuji pestrost kroužků pro děti a obecně kvalitu škol a blízkost kulturního vyžití, to, že se můžu sebrat a jít si užít město. Naše rodina k němu má silné pouto už od roku 1945. Proč jste se z toho místa ještě nevystěhovali?

Proč jsme se nevystěhovali? V roce 1945, kdy se tvá rodina nastěhovala do vašeho domu, to byly dva roky, co mému dědečkovi vyvraždili rodinu v Českém Malíně. On se zachránil útěkem. Šel s Ludvíkem Svobodou nejtěžší boje, protože neměl pro koho žít. Babička Ukrajinka utekla od despotického otce a raději šla s vojáky na frontu, než aby zůstala doma. Druhá strana rodiny byli Němci. Jsem výsledek takového velkého sjednocení. Kapuleti a Montekové. Téma útěku je u nás v rodině všudypřítomné, rodina je rozvrácená. Zjistila jsem, že útěkem se nic nevyřeší. Od té doby, co jsem se stala matkou, vidím hodně věcí v jiných rozměrech. Nechci na svou dceru přenášet zbytečné strachy a nechci ji učit utíkat před barbary. Chci najít cestu, jak se s barbary vyrovnat. Jsem vděčná za to, že mohu vůbec žít.  A dokonce právě zde, v překrásném židovském domě Draka. Nechci být jinde. 

Magdo, děkuji ti za upřímný a sdílný rozhovor. Věřím, že se obecně v problematice posunujeme po malých krůčcích a jednou se nám podaří říct, že jsme ve věci udělali kus práce. 

Máte na nás dotaz?

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *